Jdi na obsah Jdi na menu
 


Očima našich koní

13. 2. 2009

11.1.2014

Moje premiéra v hale

p1450772.jpgDříve, než se pustím do vyprávění, měl bych čtenáře seznámit se svou stupnicí strachu nebo také Teorií ohrožení.

Takže číslo 1 je kruhovka: tam mám všechno na háku, málo co mě dokáže rozházet nebo rozladit. V kruhovce se nikam nehrnu, chodím na myšlenku a všechny tamní strašáky (vlajku, plachtu, slunečník) překonávám bez mrknutí oka.

Stupeň  číslo 2 je pastvina: více prostoru, více možností vyzkoušet pozornost jezdce a také mnohem více strašáků. Mezi ty nejčastější patří pobíhající děti, které vykouknou zpoza hromad dřeva, uloženého za ohradou nebo smečka čtyř pobíhajících psů či hlasité hudrování a třepetání křídly kolem se procházejících krůt. To mám vždycky dobrý důvod změřit, za jak dlouho stihnu doběhnout na druhý konec pastviny.

No a konečně nejvyšší stupeň č.3 : paní domácí tomu říká stezka odvahy. A ta je prvávě kolem zmíněného sousedního domu, kde je všechna ta vyjmenovaná drobotina. Nevyskytuje se za ohradou, ale hlavně pod nohama. Těsně přede mnou z lesa vyběhne s velkým rachotem pět dětí, když už si myslím, že je to vše, tak se mi pod nohama začnou plantat čtyři psy a do toho prchající kačenky, hudrující krůty a spousta neznámých, hrůzu nahánějících věcí. Nevím, kdo je více zpocený, jestli já nebo paní domácí v sedle.

Tak to jsou ve zkratce mé tři stupně strachu, ale po dnešní zkušenosti vážně uvažuji o tom, že ještě jeden přidám.

...začalo to tak hezky. Pohodovou vyjížďkou s nepříliš sebevědomým Montym - bál se víc jak já. Ťapeme si to vedle sebe, až dojdeme k černé dlouhé díře (pozn. tunel pod tratí). Nastavil jsem stupeň č.2, ale i když mi bilo srdce na poplach, nic hrozného se nestalo a my zanedlouho vyšli opět na světlo světa. Opět jsem přešel do jedničky. To ale netrvalo dlouho, najednou paní domácí seskočila ze sedla a odvedla mě dál od chodníčku. Zanedlouho to přišlo - tedy přijelo. Na malém kopci nad námi se ze zatáčky vysoukal nějaký hučící stroj. Strnul jsem a první tři vteřiny jen bezmocně koukal a počítal vagónky. Pak mi ale došlo, že mě asi nesveze a začal jsem dávat svou nevoli najevo a kroužil jsem kolem paní domácí, která se mě snažila uklidnit. A protože Monty dělal, že se ho to netýká, nabyl jsem na přesvědčení, že si pa příšera přijela pro mě. Než jsem však dospěl k této myšlence, hučící obluda zmizela za zatáčkou. Pokračovali jsem v cestě. Teď už jsem se bál snad všeho, nemohl jsem spustit oči z toho kopce a stále čekal, že se zase objeví. S velkou úlevou mé paní domácí jsme dorazili na jízdárnu. Než se tam naši jezdci vypovídali, tak to tady bylo znovu. Stupeň ohrožení č.3! Tentokráte z druhé strany. Hypnotizoval jsem tu obludu, že mi málem oči vylezly z důlků a abych lépe viděl, stál jsem skoro na špičkách. Nebezpečí však nepominulo, pouze na sebe vzalo jinou podobu - nedaleké veliké budovy. Obrovská vrata při otevírání divně skřípala a ačkoliv to nebylo tak hrozné tak jen jezdící stroj, Monty se lekl a já ho v tom hodlal podpořit. Nic nám to nepomohlo, museli jsem vstoupit. Vrata se opět zavřela a my byli uvězněni v tom velkém a neznámém prostoru, plném jakýsich barevných větví položených na zemi. S přibývajícími minutami strávenými uvnitř jsem pomalu zjišťoval, že přecházím na stupeň č.2 a po půl hodině jsem se přistihnul na stupni č.1. Jen Monty se nemohl smířit s tím, že při klusu či cvalu po dlouhé steně se plachtové stěny haly mírně rozevlály a vytvářely pleskavý zvuk. Snažil se mu stále utéct. Nakonec to bylo celkem zábavné.  Při cestě zpět jsem již nehodlal ztrácet další energii tím, že budu uskakovat při zavírání velkých vrat. Také stezku odvahy jsem při návratu zvládl na stupni č.2. Kačenky prchající pod mýma nohama mě utvrdili v tom, že já jsem ten, koho se bojí.

 

10.3.2013

Tajný noční výlet

p1290232.jpgObčas se mi podaří odvázat se a to je nejpříhodnější doba vyrazit na průzkum zakázaného území kolem stáje. Nejprve navštívím hangár se senem a senáží, kde strávím většinu času. Když už cítím mírné nadýmání v břiše, jdu si ulevit na zahradu paní domácí a při té příležitosti ochutnám, co dobrého tam pěstuje. Dnes se však na zahradu nedostalo, protože stejný nápad jít v noci na senáž měl i náš malý bílý soused Jurášek, který v noci utekl z ohrady. A tak jsme se vydali spolu. U stáje už jsem všechno snědla, ale dole v senážní jámě bylo dobrot co hrdlo ráčí. Po vydatné večeři nebo spíše brzké snídani jsme na chvíli odpočívali. Jurášek si lehl do sněhu a já nad ním držela stráž. Pak nám ale přišla dlouhá chvíle, domů se nechtělo, hlad jsme rozhodně neměli a tak co s načatým večerem? Vydali jsem se tedy po cestě vstříc dobrodružství. Jak si tak ťapeme a klábosíme, cesta ubíhala a najednou jsme byli v 5km vzdáleném městě. Začalo se rozednívat a doprava na silnici, kudy jsem šli pomalu houstla. Občas na nás někdo zatroubil, sem tam si nás někdo vyfotil a my stále šli kupřed levá, zpátky ni krok. Když tu nás nějaký kolemjdoucí chytil za ohlávky a dovedl do nedalekých technických služeb, kde nás uvázal ke kontejneru. Pak už jsme jen slyšeli, jak obvolává různé koňáky a ptá se jich, zda jim nechybí bílá kobyla s hříbětem. To Juráška velmi urazilo. Na svůj věk - 18 let by si zasloužil jiné oslovení. Nikdo se k nám však nehlásil. Až najdenou pána napadlo, že by to mohli být koně od Rárů, když tak poslušně stojí uvázaní a už nás odhalili. Zanedlouho se přiřítilo auto, vysedl z něj pan domácí, který si s sebou kromě uzdečky a voďáků přivezl také svou kamarádku chřipku a s několika nelichotivými slovy na mě vysedl a už nás odváděl směrem k domovu. Tak nám skončilo naše noční dobdoružství.

6.12.2012

Mé první hříbě

p1420052.jpgVše začalo tak slibně - návštěvou u hřebce. Pan domácí se nespoléhal pouze na jeden pokus a k mé velké radosti jsme toho fešáka s dlouhou hřívou navštívili hned třikrát. Po těch několika příjmených okamžicích si mě doma začali více všímat. Neustále mě okukovali a pozorovali. Tak to šlo několik měsíců. Zpočátku jsem nic netušila, ale pak se mi nějak zvýšil už tak dost velký apetit a k tomu mi začalo růst bříško. Dokud se mi to tam nezačalo vrtět, přičítala jsem to mé přibírání pouze výborné podzimní pastvě. Pak mi ale začalo být vše jasné - budu mámou. Ale nikomu ani muk. Protože mě pan domácí nenechal vyšetřit, napínala jsem je hooodně dlouho. Už jsem byla asi v osmém měsíci, když začali něco tušit. Jistí si však nebyli a pozornost upírali na paní domácí, která na tom byla stejně jako já. Uprostřed zimy se paní domácí místo s bříškem najednou objevila s podivným vozítkem a v něm bylo něco vřeštící na celé kolo. Vlastně ani nevím, co tam tehdy vezli, protože to vůbec nebylo vidět, za to slyšet to bylo na míle daleko.

S příchodem jara už jsme nic zamaskovat nemohla. Bříško bylo čím dál větší a já funěla už po pár krocích. Začali mě dávat zvlášť do ohrady, za čož jsme jim byla vděčná, protože s Montym v jedné ohradě bych místo klidu, denně běhala několik povinných koleček. Tak to musel trpět Rocky, zatímco já si jen žrala a lebedila na sluníčku.

Blížil se termín porodu, tedy aspoň tak si to všichni mysleli, a opět kolem mě začali chodit po špičkách. To se mi moc líbilo a proto jsem se rozhodla, že porod ještě pozdržím, abych si užila tu nevšední péči. Déle jak tři týdny už to však zdržet nešlo a tak jsem jednou v noci vyslyšela volání matky přírody.

Ani vlastně nevím, jak má vypadat to, co jsem celých dlouhých téměř 12 měsíců nosila v bříšku. Bylo to tmavé klubíčko s dlouhýma nohama, co tam leželo ve slámě. Zanedlouho se mi tam nahrnuli pan s paní domácí a jejich nejstarším potomkem. Pořád mě chválili a to malé klubíčko hladili. Pan domácí mu pomohl vstát a postavil jej k vemínku. Už bylo na čase, protože mě to tam již několik dní tlačilo a jak se prcek přisál, stála jsem a ani nedýchala. Po řádném napití se ke mě stále tlačil a chtěl se ňufat. Ještě jsem si však nebyla jistá, jestli je to opravdu moje a tak jsem raději pokaždém kontaktu s jeho čumákem pořádně kvikla.

Po týdnu už mi došlo, že to malé se mě drží jako klíště a pokaždé mina-pastve1.jpg příjemně uleví od nalitého vemene a tak jsem na něj kvičet přestala. Stejně to bylo jen na efekt. Nikdy bych nevěřila, že mě ty "koňské hormony" tak změní. Paní domácí se nepřestávala divit, jak jsem teď hodná a nešklebím se, dovolím jim k malému prďolkovi chodit. Mě ale zajímalo pouze žrádlo a vyprázdnění vemínka.

První den v ohradě s ostatními koňmi dostali Monty s Rokyšem kopačky, aby jim bylo hned od začátku jasné, že se k malému nebudou přibližovat. Rockymu to došlo hned, jen Monty je v tomhle trochu pomalejší a zkoušel se k němu dostat ještě týden. Pak plný kousanců i kopanců to konečně vzdal.

2.3.2012

Jak jsem se učil tahat

p1390404.jpg Už je tomu nějaký ten měsíc, kdy jsme s Jessikou jeli na jednu z akcí, které si na nás zase naši domácí vymysleli. Poznáme to už jen podle toho, že nám drhnou kožich víc než obvykle a hlavně déle. Tentokrát jsem úzce spolupracoval s paní domácí, která všechny neustále upozorňuje ohledně bezpečnosti kolem koní ... ale  tuto situaci opravdu nedala. Vyvedla mě jako prvního a protože se jí nechtělo jít k vozíku nadvakrát a vracet se pro Jessiku, rozhodla se, že mě někam uváže. Zřejmě se jí zdálo zbytečné plahočit se 20m od stáje k uvazišti a tak shledala za vhodné mě umístit k nejbližšímu kůlu ohrady. Jak mi dělala volnou smyčku, jen aby se neřeklo, že nejsem uvázaný, tak mi říkala, že snad to tam těch 10 sekund vydržím, než dovede Jessiku. No copak já vím kolik je to deset sekund? Co kdyby to byla dlouhá doba. A tak jakmile zašla do stáje jsem začal trochu tančit kolem toho kůlu. Podotýkám, že ohradu pan domácí nedávno spravoval a každý z kůlů byl zpevněn dvěma vzpěrami, aby se v zemi nehýbal. Čeho si ale paní domácí nevšimla, zato já ano, byla smotaná páska na zemi zrovinka u toho kůlu, kde mě nechala čekat. Jak jsem se tam tak točil, šlápl jsem rovnou do toho smotaného klubíčka a už nepomohlo ani to, že Jessika zrovna vycházela ze stáje. Moje pozornost se upřela na tu věc na zemi, protože se to pohlo a mě to strašně vyděsilo, jestli to nebyl náhodou had. Na nic jsem nečekal a vzal jsem nohy na ramena. Tu se však ukázala, že ta volná smyčka, kterou mě paní domácí přivázala nebyla až zas tak volná a nechtěla se kůlu pustit ani za nic. A  půldenní práce pana domácího, kdy zpevňoval ohradu byla během několika vteřin hudbou minulosti. Zpevněný kůl šel ze země i se dvěma vzpěrami, které jsem si za sebou táhl jako kládu. A protože to bylo mé první seznámení s taháním břemen, byl jsem z toho notně vykulen, navíc, když mě dvakrát ten kůl bouchl do nohy. S vykulenýma očima jsem s kůlem v patách utíkal přes celou ohradu, kde jsem stihl ještě rozebrat  některé další kulíky i s páskou, ale nakonec se to povedlo... břemeno mě opustilo a já si mohl volně doběhnout zpět k paní domácí a Jessice, které na mě stále čekaly u stáje. Jak jsem opouštěl místo činu, ještě jsem slyšel, že na mě paní domácí něco volá, ale už jsem byl daleko, tak jsem jí nerozumněl. Když jsem se vrátil zpět do bezpečí k těm dvěma, zkontrolovali mi možná poranění (naštěstí se mi nic nestalo), naložili mě a my vyrazili na výlet. Ten den mě už pak nic nerozházelo. Už se ale nechci nikdy učit tahat.

14.1.2012

Monty a sněhulák

p1280563.jpgPoslední dobou, to byste tomu nevěřili, se mi stávají podivné věci. Můj jinak poklidný život se mění v adrenalinovou zábavu. Že by to mělo něco společného s tím bílým, studeným, co leží na zemi?

Tak se jednou zase jen tak poflakuju po pastvině, sem tam se na někoho zašklebím, abych sebe i ostatní ujistil, že mám stále ještě hlavní slovo a dělám, že se vrtám v zemi a hledám poslední zbytky trávy. Kolem stáje je spousta lidiček, hlavně těch malých a cosi tam kutí. Nevěnoval jsem jim žádnou pozornost, však proč taky, když jsem od nich nedostal ani kousek chleba. Drobotina po chvíli odešla, ale jednoho si tam zapomněli. Asi jim v té zimě trochu přimrzl, protože se vůbec nehýbal. Pan domácí nás zaváděl do stáje, když tu jsem se onomu posledníčkovi, co stál u stáje začal více věnovat. Byl až nadmíru podezřelý, celý bílý se opíral o nějakou větev a vůbec se nehýbal. Vyzkoušel jsem tedy zastrašovací manévr, pořádně jsem na ně (samozřejmě z bezpečné vzdálenosti) frknul a raději hned uskočil. Ale on nic, ani se nepohnul. To už ale opravdu začínalo být divné, tři koule má a rozhodl se, že bude postávat před naší stájí. Zasekl jsem se, že nikam nejdu, dokud tam bude ON. Pan domácí mě nejprve zkoušel táhnout, ale moc mu to nešlo. Je však mazaný a už ví co na mě platí, popohnal mě trochu zezadu a když už jsem neměl na vybranou, zapnul jsem pohon na všechny čtyři a co nejrychleji kolem toho podezřelého bílého panáka procválal. S ocasem vysoce zvedlým až na záda, doplněné mohutným frkáním jsem se přiřítil do stáje. Ještě jsem se dlouhou dobu ohlížel, zda ta podezřelá bílá osoba nejde za mnou. Nešla. No ještěže nestojím hned u dveří, to bych ještě dlouho neměl klidu. Snad už tam nebude, až půjdeme  zítra zase do ohrady...

 

30.12.2011

Bubák v seně

p1280599.jpgTo mě zase jednou něco dostalo. Jako téměř denně nás pan domácí dával ráno do ohrady. Já, jakožto vedoucí stáda jsem šel samozřejmě první, abych si mohl vybrat ze tří hromádek sena, které tam byly nachystány. To se rozumí, že jsem si to přihrnul k té prostřední, abych měl k těm dvěma zbývajícím stejně daleko, kdyby bylo třeba zasáhnout nebo odehnat ostatní strávníky. Najednou  však začal pofukovat vítr a z oblohy se snášely první bílé vločky....zasnil jsem se a představoval si, jak budeme s ostatními řádit v prvním sněhu... když tu najednou se ta moje hromádka zvedla a několik stébel mi přistálo přímo na čumáku. Probralo mě to z mého snění a na nic jsem nečekal. V mžiku jsem se k tomu schovanému bubákovi otočil zadkem a raději po něm jednu pořádnou "vypral". Že já mám zrovna tu smůlu, že se do mé hromádky sena schová nějaké strašidlo. Tak jsem ji přenechal Rockymu, v té jeho hromádce se nepohnulo ani stéblo. Jakmile jsme dojedli, bylo již všude kolem bílo a my se pustili (kromě Jessiky, ta je teď na sebe nějaká opatrná) do pořádného skotačení na sněhu.

 

18.11.2011

Nedbalost se nevyplácí...

hubert1.jpgJednoho pěkného podzimního dne nás s Rokyškem vytáhl pan domácí z ohrady se slovy, že si pojedeme protáhnout nožky a vyzkoušet pevné nervy. Po příjezdu na místo nám to bylo ihned jasné. Všude byly zaparkované vozíky a u nich postávaly koně. To budou zase nějaké závody, shodli jsme se oba dva. Nakonec se z toho vyklubala jen vyjížďka, ale ne ledajaká, začala celkem zajímavě... Rocky se trochu zpotil jen co jej vypustili z vozíku. Naši jezdci nás nechali, ať se rozkoukáme a někam se vypařili. Po nějaké době se začali trousit jiní jezdci a chystat své koně a na nás také došla řada. Pan domácí s příchodem nějak nepospíchal, zato při sedlání přidal trochu na tempu. Ostatní koně se někam vypařili a my zůstali s Rokyškem sami. Už jsem z toho začal být trochu nervózní, aby nám někam neujeli. Ale to už jsem měl na zádech deku, sedlo pak ještě uzdečku.... a už se chystal pan domácí nasednout, když v tom se v nějaké mezipoloze ani ne nahoře ani ne dole zadrhl. To mě vyvedlo z míry ještě více, protože se tam začal vrtět. Chtěl jsem mu trochu pomoci, aby už se teda rozhodl, zda půjde nahoru nebo sleze a začal jsem se točit. To jsem si všiml, že se tam nahoře o něco zachytil nohou a nejde to ani tam ani zpět. Vždyť mě znáte, jsem dobrák od kosti a kde můžu, rád vypomůžu. Přidal jsem na obrátkách, když tu se pomalu začalo sedlo i s panem domácím sesouvat na můj levý bok. V tu chvíli jsem si vzpomněl na slova, která můj jezdec často pronášel: "Já nikdy pořádně nedotahuju sedlo, nepotřebuji to..." No když to nepotřebuje....ale mi se sedlo na boku i s jeho jezdcem moc nezamlouvalo a tak jsem se rozhodl s tím udělat krátký proces. Sklonil jsem hlavu a začal skákat pořádné kočičáky. Pan domácí odpadl hned při druhém skoku, ale sedlu se nějak nechtělo. Tak jsem s ním přeskákal celé kolečko po louce a když se sedlo pohodlně uvelebilo pod břichem a stále to nevypadalo, že by mě chtělo opustit, vrátil jsem se k panu domácímu s tím, že on mi to určitě spraví. A taky že ano. Znovu mě nasedlal, tentokráte poctivě dotáhl podbřišník a při nasedání teď zvedá nohu výše než jindy. Rocky s Katkou se mohli smíchem potrhat, když to divadlo viděli, ale byli tak hodní, že počkali až dokončíme scénu a pak jsme vyjeli na kolbiště, kde už  na nás pěknou chvíli všichni čekali. Asi jim to čekání tak nevadilo nebo se za tu chvíli rozneslo, co se stalo. Každopádně nás přivítali bouřlivým potleskem. 

 

1.9.2011

Dožínky v Hati jak je viděl Monty

dozinky.jpgTak jsme opět někam vyrazili. Po třech akcích, kde jsem jel sám bez Jessiky to bylo milé překvapení, že nás do vozíku naložili oba. Cesta ubíhala rychle a zanedlouho jsme již stáli nasedlaní u vozíku. Než se pan s paní domácí převlékli, stihla si Jessika schrupnout, tak jak to běžně na akcích dělává. Vyrušení z dřímání dala samozřejmě patřičně najevo, ale paní domácí ji už zná, vůbec si sklopených uší nevšímala a za chvíli byla v sedle. Já jako obvykle měl na zádech pana domácího, přece jenom se s ním tak nebojím, zvlášť, když na mě zvýší hlas, tak mám raději hned odvahy, že bych mohl rozdávat. Vydali jsme se vesnicí k místu, odkud se měl odebírat dožínkový průvod a protože jsme tam byli první, opět jsme si pod stromem trochu "dáchli". Já tedy moc ne, neboť se za chvíli ke mě přihrnul hlouček dětí, kteří štěbetali a hladili si mě a já to musel snášet i za Jessiku, která sice chvíli statečně držela, ale protože ji to rušilo při spaní, uhýbala hlavou, aby na ni nedosáhli. Mi však pozornost nevadí, mám rád zájem o svou koňskou osobu. Zanedlouho jsme se pohli z místa, stoupli jsme si před traktor, na kterém seděla kapela a vyhrávala. To jsem však netušil, že kolem mě budou procházet s tím strašidlem. Najednou to za mnou zašustilo, nad hlavou se mi tyčil nějaký věnec a z něj vedla spousta barevných pentlí, kterých se drželi vymóděné slečny. Přesně ve stejný okamžik za mnou nastartoval traktor. Skoro jsem si sedl na zadek a předvedl krásnou kapriolu ( i když jsem vysokou španělskou školu nenavštěvoval) a začal jsem svůj tanec na místě. Nejprve to byla piafa, pak mi pan domácí trošku povolil, tak jsem přešel do pasáže, ale když viděl, že to strašidlo se mnou dělá divy, poodešli jsme malinko stranou. Najednou se probudila Jessika. Zatímco já se již trochu zklidnil a díval se, zda ta baravná hrůza Jess nesežere, převzala po mě taneční náladu a začala se vzpínat a caplovat na místě. Samozřejmě ne tak elegantně jako já, protože to paní domácí nečekala a s vlajkou v ruce ji přece jen nějakou dobu trvalo, než měla Jess pod kontrolou. Jakmile se dal dožínkový věnec na pochod, zařadili jsme se za vlajkonoše a ještě asi desítku koní, takže jsem byl v bezpečné vzdálenosti. Za námi se stále držel traktor, ale ten mi vůbec nevadil, protože stejný máme i doma. Po zážitku s opentleným věncem a tří kilometrovém pochodu vesnicí jsem myslel, že už mě nic horšího nečeká. Hrubě jsem se zmýlil. V areálu dožínkových slavností jsem se s panem domácím chystal na džigitovku, když tu přišli nějací mladíci a nedaleko si začali hrát s něčím kulatým, které občas přistálo až u mě. Navíc tam jeden jezdil na nějakém dřevě, skákal s tím po schodech a dělalo to hrozný rámus. Už abych to měl za sebou, říkal jsem sám sobě. Vystoupení se povedlo, ale raději jsem jezdil pořádně rychle, abych to zbytečně neprotahoval a my mohli jet brzy domů. Pak mě zase nechali hladit a já byl v sedmém nebi. Jessika nejezdila, tak žádné hlazení, ale pro ni to byla vlastně odměna.

To nejhorší mě však ještě čekalo. Naložili nás do vozíku, kde jsem se s chutí zakousl do sena a už se viděl doma na pastvině, jak pěkně všechny koně proženu, když najednou  Jess z vozíku vycouvala, zadní rampa se zavřela a já tam zůstal úplně sám. Ještě chvíli jsem ji slyšel, jak na mě řehtá, ale nepomohlo nic. Ani hrabání, ani houpání s vozíkem ani mé volání...asi mě tu nechají, za ten výstup u věnce, říkal jsem si. Kolem vozíku se občas shrotil hlouček obdivovatelů, ale nevím, co tedy obdivovali, když jsem byl zavřený v té přepravní krabici a kromě hlavy a zadku nic neviděli. Ještě notnou chvíli jsem se pokoušel dostat z vozíku ven, ale vyčerpán jsem se pak pustil do sena. Jess pak říkala, že zase musela někde hodinu stát, aby si pak na pět minut na ni pan domácí stoupl a roztočil na ni velké laso. Tak kvůli tomu mě, chudáčka, nechali tak dlouho samotného.

Jakmile jsem Jess uslyšel, že se vrací, vrátila se mi i síla a cloumání s vozíkem začalo nanovo. Naštěstí ji naložili ke mě a už nevystoupila. Až doma. No byl zase den, doufám, že se ta samotka nebude brzy opakovat.

 

 

Foto od uživatele Kalnina. více jeho fotek z dožínkového průvodu najdete ZDE.

 

11.2.2011

Když byla Jessika malá aneb vzpomínky na Mirku

Obrazek

 Je to už hodně dávno, co se stal tento příběh. To jsem byla ještě malé, docela hnědé hříbátko. Pásla jsem se na velikánské pastvině společně s maminkou, tetou Mirkou a několika strakatými kravkami. Nejvíce času jsem trávila s  Mirkou, která byla plemene Českomoravský belgický kůň. Co se výchovy týče, nebyla to žádná začátečnice. Vychovala 11 hříbat a každého z nich včetně mě naučila to nejdůležitější do života: pořádně se šklebit. Já to ještě dovedla k dokonalosti a k pořádnému šklebíku jsem přidala zastrašující syčení.  Bylo léto, všude bzučely otravné mouchy a sluníčko pálelo tak, že jsme každou chvíli chodili pít na horní konec pastviny ke korytu s křišťálovou vodou. Tedy aby to bylo přesné, nejprve šla vždycky první Mirka a pak ten zbytek - krávy a my. Jednoho dne se však na pastvině objevila nová stačena. Neznalá místních poměrů se hrne k vodě jako první. To už tam však stojí Mirka a náležitě kravku straší. Nejprve jen sklopí uši, protože na ostatní, kteří ji už znají to stačilo. Nová kravka však nic. Tak Mirinda přišla ke druhé fázi a tím bylo zapojení zadních končetin. Nic netušící kravička dostala dva pořádné kopance přímo do břicha. Nevěřícně poodešla a Mirka zabořila čumák do chladivé vody. Co se však dělo dál nás všechny překvapilo. Milá kravka trochu couvla, sklonila hlavu, začala nabírat rychlost a hnala si to přímo na  Mirku. Báááác. To byla pecka. Stračena nabrala rohama Mirku břímo do břicha, převrátila ji na bok a než se Mirka vypotácela na všechny čtyři už  si kravka spokojeně pila z koryta. Všichni jsme zůstali stát jako přimražení, cože se bude dít dál. Nedělo se nic. Od té doby první pije Stračena, pak Mirka a pak my všichni ostatní.

23.11.2010

Když se dva perou, třetí se směje...ale i na něho dojde...

p1360610.jpgProtože se Monty a hlavně Jessika opět vyznamenali, byl jsem skoro za hrdinu. Původně jsem se k nim sice přidal, ale protože jsem nejmenší, ani si mě domácí nevšimli a tak byl Rokyšek ten nehodnější.... Vše to začalo velkým větrem, který na několika místech přetrhal novou ohradníkovou pásku. Pan domácí to sice spravil, ale nebyl si jist, zda kope celá ohrada a protože neměl čas to celé obcházet, spoléhal na to, že je tam ještě dost trávy a taky kam bychom chodili.  To ale zapomněl, že je tu s námi Jessika. První co pokaždé udělá, když jde do ohrady, zkoumá, zda kope a jestli náhodou někde není slabé místo. Nás s Montym to ani moc nezajímá, pokud nemusíme být v ohradě sami. A jak se tak paseme, všiml jsem si, že Jessika našla ono slabé místo a už se hrne za pásku. Jenže nepočítala s tím, že nová páska je pevná a tak při pokusu dostat se za ohradu s sebou strhla dva sousední kulíky. To ji očividně rozhodila a přidala na tempu... tedy spíše vypálila jako střela. Páska ještě chvíli odolávala a tak s sebou strhla další 3 kulíky než povolila a Jessika byla venku. No nemohli jsme ji tam s Montym nechat bez dozoru, to se rozumí.p5100695.jpg A pelášili jsme za ní. On to vlastně nebyl až tak špatný nápad. Konečně jsme se mohli pořádně seznámit se sousedy, kteří se pasou kousek vedle a kolem kterých vždy jen procházíme. Nevím, jestli byli nadšení z naší návštěvy, ale pobíhali s ocasy hodně vysoko ve své ohradě. Chvíli to bavilo i nás, až jsme z toho dostali hlad. No sotva jsme zabořili čumáky do trávy, přiřítila se autem paní domácí. Někdo nás musel prásknout....  Zřejmě však nepočítala s tím, že nás bude odchytávat, protože měla bílé boty, bílou bundu a vůbec vypadala, že jí to není moc vhod. Přišla však s milým výrazem a sladkými řečmi, i když mumlala i cosi nesrozumitelného. Nechal jsem se vzorně chytit a kupodivu Jessika taktéž. Na Montyho už nezbylo - tedy to je nápad jít na tři koně jen s jedním voďákem. Louka a cesta byly odděleny špagátkem, aby tam neutíkaly ovečky, co se pásly opodál a tak jsme si jej museli kus obejít. Jakmiile jsme se dostali na cestu, Monty začal stávkovat, on přece nepůjde po cestě, když je hned vedle tráva. A protože jej nikdo nedržel, zůstal za špagátem. Na další lovení a přemlouvání Montyna neměla paní domácí chuť a zřejmě ani čas, a tak mu jen dala několik peprných jmen a šli jsme dál. Doufala totiž, že na konci cesty se Monty "vzmuží" a 30cm vysoký špagát přeskočí. Jenže to se šeredně mýlila.Monťas se nenamáhal ani pořádně zvednout nohy od země a špagát samozřejmě přetrhl, což jej vzrušilo natolik, že před námi začal pobíhat. Nechtěl jsem prudit, zaťal zuby a šel jen krokem. Tak jsme došli k pobourané ohradě a opět Montyn stávkoval. Ne, on nepůjde přes spadlý drát do ohrady, co kdyby to kopalo, ale že přes něj utekl ven, na to už si nevzpomněl. A tak jsme v ohradě byli jen já a Jessika. Paní domácí za námi ohradu zavřela a šla pro Montyho, který se pásl nedaleko. Protože neměl ani ohlávku, hodila mu voďák přes krk a vykročila směrem k ohradě. Jenže v tu chvíli Jessika opět prošla ohradou no a já, když zjistil, že tam jsem sám, jsem ji podlezl. To se na mě nemůže nikdo zlobit. Paní domácí s Montym zůstali daleko za námi a to bylo dobře, protože jsme aspoň nerozuměli tomu, co na nás huláká. Chudák Monty, se mu divím, že jí neutekl za námi, asi už ho to nahánění moc nebavilo a nebo mu paní domácí něco slíbila, i když to nám ani později neprozradil. Každopádně byl pak pochválen, narozdíl od Jessy, která toho měla na triku ten den už hodně. Zanedlouho k nám tedy ti dva "opozdilci" dorazili. Jess už tušila, že to nebude jen tak, a tak se rozhodla, že si s paní domácí zahraje na p1360631.jpghoněnou. S Montym bez ohlávky to byl nerovný souboj. A po chvíli pronásledování to paní domáci vzdala a protože jsem se jí připletl do cesty, lapila mne. Spořádaně jsme šli s Monťasem do ohrady. Kde jsme také slušně počkali, než skončí hra na kočku a myš. Jessa byla chycena a neušla dlouhému seznamu nepěkných jmen. Jak paní domácí odcházela, všiml jsem si, že už nemá ani bílé boty, ani bílou bundu ba i kalhoty měly daleko do původní barvy.  Ještě jsem zaslechl, jak volá panu domácímu, že kvůli nějakým hajtrám má 1/2 hodiny zpoždění, taky mluvila o nějaké praseti a končilo to slovy: "...kdyby ještě utekli, už mi nevolej, nezajímá mě to." Ještěže to neslyšela Jessika, to by byla voda na její mlýn. Moc dlouho jsme se ovšem neradovali, za chvíli se přiřítil pan domácí a zavedl nás domů se slovy, že nevděčníky už do ohrady vodit nebude. A tak sušíme "čumák" a chodíme jen na vypasenou louku u stáje, kde  nás mají domácí pod drobnohledem.

9.9.2010

Jak jsem lovil bobříka odvahy

p1350803.jpgTakovouhle podpásovku jsem tedy nečekal, ale pěkně po pořádku. Jedno ráno nás pan a paní domácí opět naložili do vozíku ( a já trouba ještě šel úplně sám a napoprvé) a vyrazili jsme někam do nových končin. Po nasedlání jsme se po kopytě přesunuli přes celou vesnici ke kostelu, kde se čekalo, až se všichni sejdou. Koní tam bylo hodně a ještě více lidí, pan domácí tomu říkal Dožínky. Začalo pršet a my s Jessikou se schovali pod velký strom, ostatní koně dlouho odolávali náporu kapek. Když se však kapky změnily na kroupy, hned nás bylo pod tím stromem osm koní a začalo tam bý trochu těsno. Skoro jsem se urazil, když pan domácí každého, kdo se postavil ke mě upozorňoval, aby si na mě dal bacha. Ale dokud mi seděl na zádech, tak jsem si na cizí koně moc netroufal a hrál jsem si na slušného. Jakmile přestalo pršet, průvod se seřadil a my se vydali na cestu zpět, jen za doprovodu spousty různých strojů a nastrojených lidiček. Stoupli jsme si zrovna za vlečku, kde seděla kapela, takže bylo celou dobu o zábavu postaráno a taky se nám s Jessikou dobře vyšlapovalo, když nám hráli hned u nosu. Já si to teda užíval, ale Jess, jakmile zjistlia, že se jde jen tak co noha nohu mine, začala u toho podřimovat. Sem tam jsem do ní dlubnul ať se probere a nedělá ostudu. Po průvodu nás zavedli opět k vozíku, no už jsem si myslel, že pojedeme domů nebo dostaneme něco k snědku, když mě odsedlali a naložili. Jenže Jessika vzápětí z vozíku vycouvala, zavřeli za mnou zadní čelo a já chudáček, tam zůstal sám. Okýnkem jsem viděl, jak se mi má bílá kamarádka vzdaluje a cosi na mě řehtá. To se mi tedy vůbec nelíbilo a tak jsem začal hrabat, vrtět se (co mi místo ve vozíku dovolilo) a řehtal jsem na celé kolo. Nic nepomohlo. Venku kolem vozíku se provokativně promenádovali dva koně, kteří vozili caparty a já jim k tomu celou dobu tančil.  Přemýšlel jsem, proč mě pan domácí tentokrát neuvázal k nějakému stromu nebo k vozíku ven, jak to obvykle dělají, když jde Jessika sama vystupovat. To je obvykle příležitost pro mě, jak se ukázat, protože jakmile ji odvedou byť jen o pár kroků dál, tak začnu u vozíku tančit, hrabat pořádné díry, někdy se mi podaří i piafa a pokud je dobré publikum, tak si zkusím i sednout. Přivolám tak většinou spoustu lidí, co si mě chodí fotit a obdivují mě, ale panu domácímu je to zřejmě ještě málo, abych jej přesvědčil, že jsem taky hvězda a nemusí mě pořád někde uvazovat. Ale toto byla podpásovka. Zavřít mě do vozíku, abych se nemohl ukázat v celé své kráse. Je sice pravda, že bylo pořádné mokro a kdybych stál venku, tak už by mě nikdo nenašel, jak bych se v tom blátě zahrabal. Podařilo se mi aspoň uvolnit přední přepážku a začal jsem pracovat na otevření těch malých dvířek, kterýma vždycky lezou domácí do vozíku, ale v tom přišla Jessika a paní domácí, ta na mě pořád něco hulákala, ať se prý vzpamatuju a za chvíli už Jess stála vedle mě. Konečně jsem se mohl pustit do sena, na které jsem celou tu dobu neměl ani pomyšlení. Příště si pořádně rozmyslím, zda  půjdu pěkně do vozíku, aby mě tam náhodou nechtěli zase nechat samotného. Váš Monty.

14.3.2010

Nová posila ve stáji

ObrazekJako obvykle jsme šli po snídani ven do ohrady. Prý, aby nám Monty trochu "zvedl šunky" Je pravdou, že nebýt jeho, asi bychom už dávno k té zemi přirostli, jak s oblibou říká paní domácí, protože jen čumákujeme, žereme a poflakujeme se po pastvině. A tak se nám nejaktivnější člen stáda - Monťas stará o dostatek pohybu. Nevím, co mu za to slíbili. Dělá to  s takovou chutí, že mu nikdo z nás nevěří, že je to nezjištně. Jakmile se za námi zavřela ohrada, začal pan domácí pobíhat okolo stáje, stále něco nosil dovnitř, pak zase ven .....no zřejmě nám chystají ty slíbené apartmány, jinak nevím, čím si naše stáj zasloužila takovou pozornost. Jaké bylo překvapení, když místo apartmánů, přibylo ještě jedno stání. No co, asi neví co s místem, hlavně, že já mám to své. Spokojeně si vykračuju k plnému korytu, když tu pan domácí přivádí vedle mě Montyho. Copak to jsou za novinky? Vždycky tu stál Rocky, který je teď posunut o kousek vedle a mi se tady bude roztahovat náš prudič.Chtěla jsem se s chutí pustit do přichystané senáže, když v tom se ve mě ozvaly mé zkušenosti z ohrady, kde přece velí Monty, kdo kdy půjde ke žrádlu a hlavně kolik toho může zbaštit. Takže jsem se malinko zarazila, na Monťase jsem udělala pořádného šklebíka, to abych věděla, kam mu až dosáhne vazák, když mi to půjde oplatit. Je to dobré, nedosáhne mi do koryta. Takže honem jsem nahrnula všechno žrádlo do nejvzdálenejšího rohu od Montyho (to jen pro jistotu) a v klidu se pustila do večeře. Monty si snad ani nevšiml, že stojí někde jinde, než byl zvyklý, navíc je teď uvázaný a předtím měl celý box. Jediný, komu chvilinku trvalo než zarazil hlavu do večeře byl Rocky.  Když pak zjistil, že jídlo chutná všude stejně, přestal nad tím přemýšlet. Jak jsme ráno po snídani funěli a odpočívali, opatrnými krůčky se na volné místo postavil nový kůň - teda kobylka. Moc jsem na ni neviděla, ale už chápu, proč to velké stěhování. Je to tak pro všechny lepší, když bude Monty vedle mě, aspoň jej budu mít na očích.

 

12.2.2010

Kdopak by se "vlka" bál

ObrazekDnes na trochu choulostivější téma. Jak jen začít, aby to nevypadalo, že jsem všem pro smích...po dlouhé době si na mě zase konečně vzpomněli, že bych taky mohl něco dělat. Sedlo už jsem neměl aspoň měsíc, ale přesto jsem se držel a při sedlání jsem neodešel i se stromem, u kterého mě uvázali, jak tomu bylo minule. Spokojeně jsem odkráčel na zasněženou pastvinu, pan domácí se kochal a ani jeden z nás netušil co za okamžik přijde. Už jsem se začal soustředit na zvedání noh, aby zase neměli řeči, že je jenom potahuju, když v tom mi z pod ocasu vylítl šílený zvuk. Neskutečně jsem se lekl, že jsem vyrazil daleko od toho místa. Tentokrát mě však pan domácí nečastoval zvučnými jmény, ale svíjel se v sedle smíchy, až málem spadnul. Zastavil jsem se a koukal na něj, jestli mu náhodou z té zimy nepřeskočilo, či jestli na něj nesedlo to, co mě tak vylekalo. Ale nikde nic podezřelého. Kolegům ve stáji jsem to raději ani nevyprávěl, co kdyby se pak báli jít na pastvinu a já tam musel být sám.

16.12.2009

Zamilovaný Monty aneb jak to vlastně dopadlo

ObrazekKaždý příběh má svůj konec a koho zajímá jak to dopadlo s Montyho koňskou lásku si nenechá ujít další vyprávění Jessiky:

Spokojený pocit, že cizí kobyla je pryč mi dlouho nevydržel. Netrvalo ani dva dny a ti dva se už opět ňufali přes drát... Nevím co jí Monty slíbil, ale kobyla přeskočila ohradník a už se pásla na naší straně, samozřejmě po Montyho boku. My s Rockym jsme "ostrouhali mrkvičku", protože Monty si před námi "nový úlovek" hlídal, nemohli jsme si k těm dvěma ani přiblížit. Už to vypadalo beznadějně, když se v dálce objevil náš pan domácí a nesl ohlávky. Když nám je nasadil, snažil se pan domácí odehnat cizí kobylu zpět k jejímu stádu, té se ale moc nechtělo a Montyho naléhavé řehtání jí v tom ještě utvrzovalo.  Pan domácí se mi vyhoupl na hřbet, do jedné ruky si vzal Rokyška na voďáku, do druhé Montyho a mohli jsme jít. Sokyně šla chvíli s námi, ale pak se obrátila a pelášila zpět "ke svým". Monty tančil jak pominutý, stále řehtal a hrál divadlo, jak mu dotyčná chybí a co by pro ni neudělal. V duchu jsem se radovala.  Doma vzal Monty za vděk i námi s Rokyškem a hned nás prohnal po ohradě, jak to dělává, když má pocit, že potřebujeme trochu probrat. Konečně je zpátky, ten starý Monty. A jak se říká: "Kdo si počká, ten se dočká".

 

25.11.2009

Zamilovaný Monty

ObrazekTo jsem se tedy dočkala vděku: Jako jediná klisna ve stádě bych si měla užívat privilegií a být obletována z každé strany, což se také dělo do doby, než začala naše ohrada sousedit  s jinou... a najednou má být všemu konec? Tak si to představte, Monty se asi zamiloval...že by to byla má vina, když jsem s ním nesdílela jeho radost z prohánění nás ostatních po výběhu? Nebo jsem si dovolila moc, když jsem se drala i přes jeho sklopené uši pro svůj díl jablka, které pravidelně dostáváme? Těžko říct. Každopádně jsem zprvu nevěnovala žádnou pozornost očichávání se s novými koňskými sousedy ani dlouhodobé postávání Montyho a cizí kobyly u ohradníku. Nejsem přece žádná stíhačka. Dokonce mi zprvu velice lichotilo, když si mě Monty hlídal před vetřelci zpoza drátu a ani trochu mi nevadilo, když po mě vyjel se sklopenýma ušima, abych šla dál od "nepřátel". Ani v nejmenším mě však nenapadlo, že je tomu vlastně naopak. On si MĚ dovolil odhánět od té druhé. Ty jejich zamilované pohledy  a vyšlapaná hlína v místech kde cukrovali mi už teda lezly na nervy. Jediný komu to bylo jedno nebo z toho dokonce těžil byl Rocky. Měl na chvíli od Montyho pokoj. Neskrývám svou radost, když po týdnu společného soužití dělící nás pouze kopací drát, byla cizí kobyla i s ostatními svými druhy převelena do hooodně vzdálené ohrady. Když to Montynovi došlo, že už si se svou milou ani neňufne, začal řehtat na celé kolo a tupě zíral do vzdálených míst, kde bohužel na svou vyvolenou stále viděl. Řehtal opravdu dlouho,až se na nás přijela podívat paní domácí, zda jsme mu neutekli z ohrady a on "chudáček" tam nezůstal sám. Proč by jinak tak vyváděl. Ta valila oči, když zjistila, kde je "zakopaný pes". A já dělala jakože se nic neděje a bez mrknutí oka jsem spásala trávu, a uvnitř jsem se sice cítila trochu podvedená, ale šťastná, že konkurence je už pryč. Ale jak se říká : Kdo si počká ten se dočká"...

28.10.2009

Na nás si nepřijdou

ObrazekNevím proč, ale už víc jak týden jsme opět doma, místo toho, abychom si užívali na pastvině. Jestli je to kvůli tomu bílému co padalo z nebe, tak to přestanu mít rád. Konečně  mám klid od ježdění, protože už mě víc jak dva měsíce nesedlali, a můžu se zdokonalovat ve flákání na pastvině a oni mi to takhle naruší....Navíc ve stáji mi Monty nedá pokoj a stále se mě pokouší kousnout, když se proto nacpu blíž k Jessice, tak ta si zase myslí, že jí chci připravit  o poslední žvanec, který si pečlivě nastřádala do svého rohu a dává mi to najevo nejen šklebením, ale občas i zasyčí. To jsou teda sousedi....tak tady žijeme. Představuji si zelenou trávu, velké pastviny.... když v tom mé myšlenky přeruší pan domácí, který začne hledat voďáky, což je vždycky dobré znamení. A protože se mu s námi nechce chodit takovou dálku na pastvu nadvakráte, bere nás všechny tři najednou. Nejprve si nachystá mě a Jessiku, které zapne voďák a mi ho jen protáhne kroužkem na ohlávce. Pak přivede Montyho a můžeme vyrazit. Tentokráte jsme byli všichni tak natěšení, že jsme se neustále vrtěli a předbíhali, aby jsme byli na trávě co nejdříve. Byli jsme jen pár kroků od stáje, když Jessika naklusala a my s Montym jí v tom samozřejmě nenechali samotnou. Tu vidím, jak na mě Jess mrkla Obrazeka já věděl, že to bude dobrý nápad. Trochu víc potáhla za voďák, já ji pomohl a už jsme byli volní. Hurááá, kdo tam bude první? A utíkali jsme co to šlo. Hned jsem si vzpomněl na Montyho, který byl stále ještě  pevně v rukou pana domácího. Tančil kolem něj, cválal na místě, ale nic mu nepomohlo. Pan domácí nepustil. "Dobře mu tak..." pomyslel jsem si, to má za ty kousance ve stáji, tak teď si to vyžere a musí jít na voďáku  Najednou Jessika změnila směr a zatočila, nechápal jsem...za chvíli mi ale začalo svítat - tady je přece také tráva a nemusíme se pachtovat tak daleko. To už se ale od ranče přihnal pan domácí s Montym po boku a na pomoc mu přišel ještě šéf "hovězáků" a bylo po srandě. Zase jsme šli všichni tři - teda čtyři, ještě pan domácí, který celou cestu funěl, protože musel jít poklusem. Jen nás zdržoval, jako by to nebylo jedno, kde se budeme pást. Ale ne, že prý nás musí doprovodit do naší ohrady a ne se pást u sousedů na záhoncích. Konečně - tráva, prostor a svoboda....pořádně jsme si protáhli kopýtka a pak se s chutí pustili do žraní.

26.9.2009

V koňském ráji

ObrazekTak se po delší době opět hlásím ke slovu. Minulý týden v neděli, to jsme s Montym přijeli z noční akce, nás pan domácí ráno vyvedl jako obvykle do vzdálené ohrady. Nebylo by na tom nic divného, kdyby si pro nás večer opět přišel, jak to obvykle dělává. Ale tentokrát nic. Druhý den taky nic.Třetí den jsme už nikoho ani nečekali a tak se z nás pomalu stávali "divocí koně". Tak divocí, že se už jen šouráme po ohradě a ani Monty se nezmůže na nějaké otravování a prohánění.Ona to není zas taková legrace vláčet s sebou denně plná břicha, do kterých se už nic nevejde, protože je neustále doplňujete další a další dávkou zelené dobroty. To bylo žúžo, žádná práce, jen poflakování po pastvině, ale všechno jednou končí. A tak musel přijít den, kdy si na nás vzpomněli a naše dovolená v koňském ráji nabrala rychlého konce. Už z dálky jsme poznali, že se nesou naše ohlávky, ale my dělali jako že nic nevidíme. Pan domácí se mohl upískat, než přišel na to, že bude lepší, když si pro nás přijde osobně. Jako první se nechal chytit Rocky, asi si chtěl šplhnout nebo co, ale to byla jen mylná domněnka protože jakmile mu pan domácí připnul voďák, tak zrovna u sousedů nastartovali traktor a Rokyšek se tááák lekl, až se vytrhl a ještě přitom pořádně rozhodil předníma nohama, až zasáhl pana domácího. Ten mu nadal do zvířat a mnul si spálenou ruku od voďáku. Zase nás začal volat a my se rozhodli, že mu přece nebudeme dělat naschvály a pomalým krokem, aby bylo jasně vidět, jak jsme ochotní, jsme se šinuli k němu. Nevím, kam spěchal, ale celou cestu domů na nás mlaskal a pobízel k rychlejšímu tempu. Na Montyho jeho prosby samozřejmě nezabíraly a tak se vlekl daleko za námi. Ještěže má tak dlouhý voďák. Když tu najednou pan domácí vyřkl kouzelné slůvko a Monty se začal hýbat - "Monty jedem!". To jediné na něj totiž platí. A tak nám skončil týdenní pobyt v ráji. Určitě se tam zase brzy vrátíme. Už se nemůžu dočkat.

5.8.2009

Útěk z ohrady aneb hra na schovávanou

ObrazekTo byla legrace hned po ránu... přes noc jsme byli s klukama v ohradě u baráku. Jak se tak popásám a natahuju za drát pro tu hezčí trávu, co si paní domácí tak pěstuje, tak najednou drát povolí...jejich chyba, když tam nedají elektriku Zavolala jsem na kluky, ať jdou na lepší - však nejsem žádný škrt a ráda se podělím. Popravdě řečeno ani ne tak o žrádlo jako o ta pestrá slůvka, co si zase vyslechneme, až to domácí ráno zjistí.Aspoň to nebude jen na mě. Ale co, teď si s tím starosti dělat nebudu. A tak jsme jeli jak sekačky. Kupodivu jsme se vyhli i všem záhonkům - to by už asi domácí nepřežili. Bobky jsme dali až k lesu, aby na nás nepřišli, ale marně. Zrovna když jsem ochutnávala okrasnou trávu přímo pod oknem, zahlédla jsem, že nás pan domácí pozoruje. Nenápadně jsem upustila rozžvýkané sousto a dělala jako že nic. Dveře se pomalu otvíraly - to mi fakt není jasné proč s tím dělají takové cavyky, když o nich stejně víme. Už jsem uvažovala o tom, že se nechám vzorně chytit a třeba mě mine slovní potyčka, když najednou ten malý pes, co celou dobu chrápal u dveří a dělal, že nás nevidí, tak vystartoval a štěkal na celé kolo. Tak to teda ne - od něho si nadávat nenechám. Kluci se lekli a za mé vydatné podpory jsme se rozběhli do lesa. Bylo ještě šero a protože pan domácí není ve stopování ještě tak zběhlý, tak na křižovatce odbočil jinam než my.  Nevím, kde nás všude hledal, ale trvalo mu notnou chvíli, než se zase objevil. Toho času jsme samozřejmě využili k nacpání břicha. Jak nás našel, tak už ani nenadával, prý už na to neměl sílu - aspoň vím pro příště. Paničku jsem ještě neviděla a možná je to tak lepší, dovedu si barvitě představit, jak se jí protáhl obličej, když ráno otevřela dveře a viděla tu spoušť.   Ale že ta tráva ze zahrady byla dobrá...rozhodně to stálo za to dobrodružství.

13.6.2009

Nemáme rádi déšť

ObrazekTo bylo nedávno...zase se jen tak poflakujeme po pastvině, když tu najednou se přihnal silný vítr. Nenechal na sebe dlouho čekat a dorazil i pořádný déšť. Kdyby ale pršelo tak normálně, ale ony padaly tak velké kapky a navíc se několikrát pořádně rozsvítilo a pak přišla strašná rána. To už nevydržela ani Jessika a začala zmateně pobíhat sem a tam. Samozřejmě jsem se musel přidat a o Montym ani nemluvím. Mezi těma kapkama jsem si všiml, že si pro nás jdou - no hurá - vysvobození. Jenže Monťas to zase zdržoval, nechtěl se nechat chytit a tak jsem kvůli němu promokl až na kůži. A šlo se domů. Hlavu jsem si dal na plece a raději ještě vykroutil do boku, aby mi na čumáček padalo co nejméně těch obrovitánských kapek...no co se divíte, víte jak to bolí? Jessika to okoukala ode mě. Šli jsme popředu a těšili se domů, ale Monťas nám to všecko kazil a loudal se kdesi vzadu. Napadla mě skvělá myšlenka. Jak jsme byli u kapličky, tak jsem se strašně lekl, a nejmíň metr odskočil, aby všichni věděli, že to fakt není legrace...pomohlo. Byli hned v pozoru a i Monty vzadu konečně přidal...jinak bychom snad domů došli až na druhý den, jak lezl. A tak jsme do stáje doklusali.Sice si teď o mě zase budou myslet, že se lekám i brouka na cestě, ale hlavně, že ten fígl pomohl. Kdo to má vydržet, když mu buší kapky jak vrata o čumák. Váš Rocky.

13.4.2009

Velikonoční pondělí jak ho viděl Monty

Obrazek

Dneska je asi nějaký svátek, protože jsem jeli ven všichni tři koně a čtyři jezdci. Já teda měl naštěstí jenom jednoho na zádech. Ale Jessika to schytala, sotva přestala trochu kašlat, tak se do sedla natěsnali dva zadky. Jeden malý a druhý trochu větší. Ten prcek měl na hlavě navíc nějaký lavor...A taky jim asi došly sedla, protože měla jen Jessa a já s Rockym jsme jeli jen tak. Ale choval jsem se úplně vzorně, ani jednou jsem se nelekl...no teda skoro ani jednou. Si tak jdu, poslouchám ptáčky a najednou mi cosi bílého mává kolem hlavy. Fuj to jsem se lekl, udělal jsem si dva spiny s jezdcem, ten pak seskočil (nebo se spíš sesunul) a třetí spin byl už bez jezdce, než mi došlo, že to bílé už u hlavy nemám...aspoň jsem to setřásl. Pak si to bílé dal ten člověk na hlavu, no když  mu to nevadí, tak prosím, ale mi to kolem hlavy plápolat  nebude. Asi to ten na zádech pochopil a zbytek vyjížďky se už do ničeho nepouštěl.  Doma jsme si pak až do večera dáchli v ohradě. Raději jsem kolegy koně ještě trochu poškádlil a pohonil, jinak by stáli furt jak pecky a to mě celkem dráždí.

 26.3.2009

Rockyho útěk z ohrady

ObrazekPokaždé, když se losuje, kdo půjde do haly, mě štěstí nějak opustí a trčím doma. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Oba mí stájoví kolegové si někam odjedou a kůň aby se doma uřehtal. Bylo to nekonečné čekání, ale dočkal jsem se. Přijeli, hurá. Tak si můžu dožrat tu hromádku sena od snídaně, na kterou jsem celou tu dobu neměl ani pomyšlení. No sotva jsem se do ní pustil, už mě táhli ven. Že prý jsem nic nedělal, tak ať si aspoň protáhnu nožky. Jaktože nedělal?  Poctivě jsem větřil, zda-li se mí drazí přátelé již nevrací a řehtal o sto šest.  A teď mě za to zavřeli samotného do ohrady. Ne že bych nebyl rád venku, ale ne sám. A tak jsem se vyválel a dal si pár koleček po ohradě, abych je zmátl a přitom jsem hledal slabé místo kudy uniknout. Nebylo to vůbec jednoduché, protože všude byla dvojitá páska. Tu horní nepřeskočím, to je jasné, ale ta spodní by se mohla dát podlézt...to je totiž moje specialita. Trošku mě zaskočilo, že ta spodní páska byla tak nízko, ale když jsem viděl, jak se na mě mí chlebodárci dívají a smějí se, povzbudilo mě to. Sebral jsem všechnu svou odvahu a strčil pod pásku čumák...nene, je to moc nízko. Pořád se smáli....a tak napotřetí jsem do toho vlítnul. Čumák jsem podstrčil, pořádně si klekl a odraz zadníma mi pomohl vyklouznout. Ani pásku jsem nepřetrhl, jak jsem se snažil, ale že to byl gymnastický výkon. A honem za kamarády do stáje. Hromádka s dobrůtkami zůstala sice v ohradě, ale copak se kamarádi dají srovnávat s kusem žvance?

28.2.2009

Montyho deníček - Monty a voltiž

ObrazekTýden se překulil jako voda a už je tady zase trénink v nějaké hale. Dneska jsem ale vůbec neměl náladu nastupovat do vozíku. Dokonce mě lákali na chleba, ale přemohl jsem se a zůstal venku. Už vyzkoušeli kde co, aby mě tam dostali a já stále odolával. Proč nejedeme po kopytě? Nakonec jsem musel rezignovat, natáhli šňůrky a tak jsem mydlil honem dovnitř, protože kůň nikdy neví, jestli zrovna tyhle šňůrky nebudou kopat jako ohradník.  V hale po mě chtěli zase nějakou práci a tak jsem se snažil vyhovět...radši...protože když jsem viděl, co musí dělat Jessika, tak jsem byl vděčný za to "málo", co chcou po mě. Už jsem to tak odhadoval,  že by mohl být konec a najednou se do haly nahrnul kůň a spousta malých lidiček. No v životě jsem nic takového neviděl. Ten kůň měl cosi na nohách, takže chvíli chodil jak čáp, a taky neměl sedlo, ale jen deku s nějakým držátkem. Už jsem si začal myslet, že ho tam pustili schválně, aby mi ukázali co na mě všechno nastrkají, když budu zlobit. Nezmohl jsem se vůbec na nic, stál jsem jak dřevo a koukal na koňského kolegu. Najednou začali ti lidičci utíkat kolem haly, to mi taky nešlo do hlavy. Ale za chvilku je to asi přestalo bavit, protože si sedli na deku. Jestli se dá říkat sedli tomu, když měli každou nohu roztaženou na jiné straně.  A pak přišlo to nejhorší... jeden, dva, tři (víc už ani počítat neumím) ti človíčci začali postupně vyskakovat na toho chudáka koně, (co už konečně nezvedal nohy jako čáp) a všelijak se po něm hnízdili. Hrozně jsem kolegu litoval a zároveň obdivoval, že to snese. Pak mi jedna z těch holčin seskočila skoro k nohám, no to jsem se strašně lekl a frkal ještě notnou chvíli. Konečně se rozhodli, že je čas jít domů a já mohl pryč. Zlatý vozík, byl jsem tak rád, že ho vidím, že jsem nastoupil napoprvé bez zaváhání. Už aby jsme byli zase doma.

 

13.2.2009

Jessika a její starosti

ObrazekTak jsem se rozhodla, že taky vyjádřím svůj názor. (a jak to tak vidím, určitě nebude poslední) Konečně je tady zima. Období klidu a nicnedělání. Hlavně když je do čeho kousnout...Celkem často chodíme do ohrady. Venku je prima, ale nesmí chybět jedna maličkost: pořádná kupa sena. Protože jakmile dojde, začnu nervozně přešlapovat u drátu a mám sto chutí ho protrhnout, ať mají zase co spravovat. Zrovna dneska si mysleli, že budu pózovat před foťákem, ale to se mi moc nechtělo a tak jsem si dala s Montym dvě kolečka na zahřátí, přitom jsem si už vyhlížela optimální místo k úniku. Čekali, že uteču tam co minule, ale to mě podcenili. Dneska to bylo kousek vedle...hahaha, ještě teď se musím smát, když si vzpomenu na ty protažené obličeje. A těch jmen co jsem dostala...no ještěže jim nerozumím. To bych se možná i urazila. Jenže pak mi sklaplo. Uviděla jsem sedlo. A sedlo znamená práci. To jsem skoro začala litovat, že jsem se vyhýbala tomu focení. Na loukách bylo sice prima, jen kdybych nemusela cválat na pravou nohu, to já strašně nerada. Jakmile jsme se vrátili, hned jsem se rozhlížela, co zbylo v korytě od svačiny....a ejhle - nic. Ale zanedlouho už se to neslo - voňavé zelené seno a jako třešnička na dortu - senáž. Raději jsem se na ně pořádně zašklebila, aby věděli, že to mají rychle položit a vypadnout pryč, ať mám na to klid. Ještě by chtěli ochutnat. A tak si spokojeně pěstuju velké břicho a nic mi nechybí. Jenže oni pořád nejsou s něčím spokojeni a na jaře mi ho zase budou chtít shazovat. No kdo se v tom má vyznat. Na podzim říkají, že musím přibrat a sotva se trochu zakulatím už zase, že prý nemám žádnou kondičku. Na co kondičku, když mi seno donesou až pod čumák.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dopis

(adriana, 1. 10. 2012 21:29)

mate moc krasne kone a hlavne ti vase vistoupeni ti jsou fakt dobre a mate moc krasne videa a fotkia vse mame krasne moc se mi to libi jenom mi tem nemuzeme jezdit protoze mi to rodice nedovoli a ja sem stoho smutna moc

(Heďa, 10. 12. 2009 18:20)

gooooooooood:-D

Úžasné

(Petra, 16. 6. 2009 13:32)

Krásná stránka opravdu zábavná i poučná. Pojali jste to dobře - tak jak to vidí kůň. Supéééér.